já:)

10 let s vámi

20. května 2017 v 8:00 | roxanne
V životě by mě nenapadlo, za celou svou existenci tady na blogu, že budu jednou psát takový článek! Že jednou budu slavit celé desetiletí aktivní práce na blogu, bez konce, bez přestávek, bez vynechání. Ale dnes je ten den. Dnes je tomu už neuvěřitelných 10 let od založení tohoto blogu a od té doby mě nepřestal bavit. Myslela jsem, že článek s oslavou šesti let je vrchol a koukněte, od té doby uplynuly další čtyři roky a já jsem pořád tady. Vynechala jsem 7,8 a 9 a říkala jsem si, že napíšu až, když to dotáhnu na těch deset a zdálo se to nemožné ale ten čas tak letí a ono se nic nemění.
Blog jsem zakládala jako čtrnáctiletá puberťačka a od té doby už došlo ke všemu, co jsem kdysi myslela, že povede právě ke konci blogu. Dělala jsem maturitu, nastoupila na výšku, dělala státnice a další mě čekají právě za týden. Našla jsem si partnera, návštěvnost až ostudně klesla a komentáře už se objevují jen vyjímečně. A nic z toho mě stále nezastavilo, stále si najdu čas a s radostí se na blog vracím, protože věřte nebo ne, mě ta práce stále naplňuje. Když jsem neskončila přes to všechno, kdy může nastat ten zlom? Trochu se bojím, aby to přišlo, nemůžu být přece ve třiceti na blogu:D. Ale to jsem si říkala už dávno, takže uvidím, kam mě život zavede. Kromě brigády ke škole ještě nemám práci, možná v tom se to zlomí. Nebo možná až budu mít děti, to už jsou jiné vyhlídky:).
Myslím, že není třeba zde vypisovat mnoho, sepsala jsem to asi před čtyřmi lety a myslela, že to bude už brzy konečná. No, nebyla:D. Chci jen poděkovat těm pár lidem, kteří sem stále chodí. Je pochopitelné, že většina z někdejších pravidelných návštěvníků dospěla jako já a v životě už mají jiné starosti než chodit ke mě na blog:D. Takže ani nemůžu víc čekat, ale opravdu si vážím každého, kdo na mě ještě nezanevřel a občas přihodí i komentář:). Dokud na tom počítadle nebudu jen já, má to pro mě cenu:). Ten poslední rok jsem na blogu nebyla tolik aktivní, to bylo kvůli školy. Jsem v posledním ročníku a tolik jsem toho nikdy ve škole neměla, takže mi to dalo dost zabrat. Teď mě čekají ještě dvoje státnice, momentálně jsem v procesu učení, takže i ted tady aktivita klesá, ale hodlám to pak napravit:).
K výročí jsem udělala také nový layout s Holland, se kterou tady byl jen jeden. Spočítala jsem, že za těch deset let tady bylo celkem 137 layoutů, tenhle je tedy 138:)

Scars we carry...(Tove Lo - Překlad)

10. ledna 2017 v 17:59 | roxanne
Znáte to, když se člověk musí učit....tak se hlavně neučí:D. Já se namísto učení nejradši vykecávám ze svých pocitů. Většinou jen na stránce sama pro sebe, ale poslední týden zase řeším nějaké osobní překážky a měla jsem chuť na to, vypovídat se někomu. Vlastně mě k tomu přiměla tato písnička. Trpím tím, že dost lpím na minulosti a na určitých zásadách, přes které nejede vlak. A když se ta zásada nějakým způsobem poruší, tak mě to zasáhne a já se přes to neumím přenést. To mluvím dost obecně, ale do detailů zabíhat nechci. Zkrátka jsou věci, nebo hlavně lidi, které (kteří) mě pronásledují. A já se tak dlouho zoufale snažím jim utéct a život mi to prostě pořád bude házet pod nohy. Věřím, že snad jednou budu dost silná, abych dokázala mávnout rukou nad tím, na čem nezáleží, protože to jinak člověka dost vyčerpává. A já už z toho jsem vyčerpaná a nejhorší je, že kvůli určitým okolnostem, těm věcem (lidem) prostě neuteču, jedině za cenu ztráty jiného člověka. A tak utíkám alespoň tady, protože mě tohle místo, tenhle můj svět, vždy dávalo pocit vyjímečnosti. Pocit, že je něco, co patří jen mně, a to jsem vždy potřebovala. Přidávám zde píseň Scars z Allegiant od Tove Lo, díky které se teď cítím lépe. Skvěle vyjadřuje, jak člověk musí od některých věcí upustit, nechat zahojit jizvy a žít dál...ať už si to člověk interpretuje jakkoliv, myslím, že každý si v tom něco najde:).
Scars we carry
Carry with memories, memories burned by the dark
Try to see clearly
Tears we bury
Bury in vain cause the pain got us falling apart
Try to see clearly

Now let the healing start
The fires out of guns
We keep it in our hearts
We're like a thousand suns
Ooh, yeah, every day, step by step, we dare to love again
And if we lose our grip, meet you at the end

There's something in the way she moves <3

31. ledna 2016 v 19:06 | roxanne
Je to už zatraceně dlouho, co jsem se s vámi podělila o zážitky z koncertu. Naposledy to bylo v roce 2011 a od té doby jsem byla asi tak na deseti dalších plus několik festivalů. Mezi ty show patřila třeba i Ellie Goulding v roce 2013. Tehdy vystupovala v Sasazu, poměrně menším klubu. Včera jsem si tento zážitek zopakovala ve velkém rovnou v O2 aréně a rozhodla jsem se to s Vámi sdílet. Ještě pár koncertů zpátky jsem si to alespoň psala pro sebe, ale pak jsem přestala, jenže na včerejšek nechci zapomenout! Osekám řeči před koncertem a po koncertě, ale ještě mi dovolte chvilku keců kolem, i když mě znervózňuje, že čím víc se vykecávám, tím míň lidí to bude číst, ale potřebuju to sepsat hlavně pro vlastní vzpomínky. V O2 aréně jsem byla poprvé v roce 2008 na Avril Lavigne (o tom jsem tady zrovna psala:). Tehdy to ještě byla Sazka aréna, ale jinak se tam toho moc nezměnilo. Pak jsem byla na koncertech spíše v menších klubech a pár menších arénách, ale bylo skvělé se sem po letech vrátit a užít si velkolepou show. Od toho roku 2013 se Elliino vystoupení hodně změnilo. Nemluvím jen o celkovém provedení scény, rozšíření o doprovodné vokály a tanečníky, ale celkově její přísup. Byla mnohem sebevědomější, více komunikovala s publikem (hlavně očima, mluvila i tehdy), především se dívala po lidech, což mi v Sasazu chybělo. Tehdy jsem měla první řadu a získala jsem od ní pouze jeden letmý oční kontakt, včera asi desetkrát tolik!:) K úvodu stačilo, jdem na koncert!;)
O půl sedmé otevřeli arénu, vlastně o pár minut dřív a já na to ještě nebyla připravená, spustilo se davové šílenství. Že už nám otevřeli jsem vlastně poznala jen podle toho, jak lidi začali ječet, úplně mě to vylekalo:D. Proběhly jsme s kamarádkou kontrolou, přes dvě přepážky a ještě přes kontrolu ke vstupu k pódiu, kam jsme měly lístky, protože když už jdu na koncert tak ať si ho aspoň užiju hezky zblízka!:)

Happy New Year!

31. prosince 2015 v 12:58 | roxanne
Veselé Vánoce jsem vám letos nepopřála, ale přání k novému roku si neodpustím. Zas musím vzdychat nad tím, jak ten čas letí! Je tohle možný? Za námi je další rok, který jsme každý prožili jinak ale v každém z nás něco zanechal. Pro mě to byl rok, který přinesl dobré i zlé a vytížený osobní i pracovní život, kvůli čemuž jsem na blog neměla tolik času a ani letos mít nebudu, ale i tak se tady stále s chutí vracím a proto doufám, že i za rok vám budu přát vše nejlepší do nového roku.
Všechno to zlé zanechme ve starém roce a do nového vstupme bez zbytečného břemene. Je možné se jeden den cítit nějak a druhý den se vzbudit jako někdo nový jen proto, že se přehoupl rok? To asi ne, ale všechno je v naší hlavě, na to pamatujte:). Pokud je vůle, dá se změnit všechno.
Dnešek si užijte podle svých představ, ať už je to divoká párty nebo klidný večer doma s přáteli nebo rodinou. Děkuji, že stále chodíte. Tak tedy šťastný nový rok!;)

Led by my beating heart

25. listopadu 2015 v 17:04 | roxanne
Ahoj lidičky. Je mi jasné, že čekáte spíš na novinky ze světa celebrit, ale já místo toho zase jednou blog využiju k sobeckým účelům. Asi u vás hledám porozumění, trochu té podpory nebo se prostě jen potřebuju svěřit. I když pokračuju ve škole, je teď u mě jaksi na posledním místě. Do města jezdím spíš než za školou za prací. Týdny tam se snažím jen přežít, překousnout a celý týden se těším domů na víkend, který se zase akorát trápím tím, jak je krátký a že už zase budu muset opustit přítele a vrhnout se zpátky do reality. Přes ten školní/pracovní týden potkám tisíc lidí denně, ale lidi se kterýma mám skutečné pouto jsou na míle daleko a mě to vyčerpává víc než bych kdy tušila.
Tento týden jsem se rozhodla odjet domů dříve, protože mě čeká pracovní víkend a když už nebudu mít ten svůk klasický , chtěla jsem alespoň více času sama doma. Píšu sama, protože za rodičema domů nejezdím, to je spíš další faktor, který mě vyčerpává. Takže přes týden jsem mimo domov a když jsem doma, tak tam vlastně taky nechci být, ale pořád je to rozhodně to menší zlo. No ono nic není dokonalé.
Co jsem ale chtěla říct je, že se teď cítím poněkud provinile, že do školy nic nedělám a ještě jsem si týden zkrátila, i když jde jen o tři hodiny. Celou cestu domů jsem o tom přemýšlela..jestli jsem jen slabý jedinec, nebo jsou mé důvody podstatné. Ať tak či tak, myslím, že sami uvnitř cítíme, kdy je toho na nás moc, kdy schází motivace a kdy potřebujeme pauzu. Studium na bakaláři jsem nějak zvládla, ale teď mě škola jen vysává. Chodím tam odsedět svou povinnou účast a víc se tím nezabývám. Jenže se kvůli tomu nechci cítit provinile. A tím se dostávám asi k hlavní myšlence tohoto článku a sice té, že nic se nemá přehánět. Jsou důležitější věci než škola, je to vaše zdraví, váš život. Za některé činy poneseme odpovědnost, ale když nejde o život jde o hovno (jak se říká).
Chci říct, že někdy děláme rozhodnutí na základě svých potřeb a někdy jsou v rozporu s tím, co je považováno za správné..samozřejmě se to nedá aplikovat na všechno, někdy jde o víc, ale v tomto případě v podstatě o nic nejde. A proto věřte svému instinktu, věřte svému tělu a své mysli a když žádá o přestávku, dopřejte si ji.
Tady nejde vůbec o školu, ta nechuť tam jezdit je totiž spojená s mnoha dalšími věcmi, které těžko překonávám. Zde pouze hledám útěchu a možná někoho, kdo tomu rozumí. Hlavou se mi honila spousta myšlenek a já se snažila je utřídit. Některé jsem už vypustila, jiné jsem vypsala sem...a tím bych asi měla skončit, protože rozvádět to dál, už by to nečetl nikdo. Tímto tedy skončím, poděkuju všem, kteří článek přečetli, více těm, kteří se k němu možná vyjádří..díky:)
Jinak mi taky klidně napište, co říkáte na poslední Hunger Games, pokud už jste viděli:) Já minulý týden, smutné že zase něco takového končí.

Jak dlouho?

26. února 2015 v 23:20 | roxanne
Jak dlouho to trvá než vás přestanou strašit události, které jsou dávno v minulosti? Jak dlouho než vám přestane záležet na lidech, kteří za to nestojí, na lidech, kteří vám ublížili i tím nejhorším způsobem? Jak dlouho než to všechno necháte za sebou? Ptám se jak dlouho?? Protože mně už dochází trpělivost.
Podle mých informací stačí rok. Čtyři roční období, která vám dají nové vzpomínky, které vás popřípadě budou trápit místo těch předchozích. Moje zkušenosti? Ne tak docela. A tak si říkám, příjde někdy ten čas, kdy to všechno konečně pustím z hlavy, zapomenu a opravdu upřímně mi na tom všem přestane záležet?
Jaké jsou vaše zkušenosti? Děsí vás taky nějaké přízraky minulosti, se kterýma se ne a ne vypořádat?
Říkám si, že člověk prostě potřebuje uzavření. Stejně jako duše zůstávají na Zemi kvůli neuzavřeným záležitostem. Někdy potřebujeme nějaké vysvětlení, vědět proč a nebo prostě pouhou omluvu. Dokud i my tyhle věci neuzavřem, můžem se jimi trápit i věčnost.
Když už nic, hudba vždycky pomůže, i kdyby na chvíli. (pouze cover verze, na yt oficiální není)
"Teprve když jsem se topila jsem konečně mohla dýchat. To sucho bylo nejhorší."


Blog na facebooku

8. ledna 2015 v 12:15 | roxanne
Ahoj všichni!:) Tak mě zas napadla taková úžasná věc!:D Už jsem nad tím uvažovala dříve, ale nerealizovala jsem to kvůli času. A toho teď teda budu mít míň než obvykle, ale čert to vem, nejde o život. Rozhodla jsem se blog přenést taky na jednu ze sociálních sítí a to na facebok. Nejdříve jsem teda udělala twitter, ale na facebooku je to podle mě efektivnější, protože twitter nemají všichni, takže tak. Obojí bych nezvládala.
Budu tam přidávat zkrátka to, co bude na blogu, takže vám aktualizace neutečou:) Někdy taky něco navíc:). Zřejmě nebudu přidávat info o každém novém článku, ale o těch aktuálních a nových určitě (tím myslím že ne třeba o starších fotkách z akcí apod.). Stránka taky propojí všechny tři mé blogy, což je myslím si taky plus:) Teda nevím, jak s aktualizacemi s-p, asi taky jen některé podle toho, kolik toho bude na těch dalších dvou.
Budu vděčná za každý lajk, kterým mě podpoříte:). Ať už je to pod vašim jménem nebo jménem vaší stránky apod. Uvidím, jak to tam bude fungovat:)

https://www.facebook.com/fansiteCZ

I think I need a break

3. května 2014 v 11:25 | roxanne
V uplynulých dvou měsísích jsem udělala na blogu tolik práce jako už dlouho ne. Počet článků se v obou měsících přehoupl přes 200 a to jsem tady naposledy měla v roce 2011!!! Zdá se mi to neuvěřitelné! A čísla byla příznivá i na dalších dvou blozích. Už z praxe ale vím, že tato aktivita nevydrží věčně a trochu si to na mě vybralo svou daň. Ukousla jsem si příliš velké sousto a potřebuju zpomalit. Blog rozhodně pozastavovat nebudu a možná se budu zdát být stále stejně aktivní. Mám takové dny:) Jinak mám ale hodně článků v rozepsaných, takže se snad dostane hlavně na ně.Už na dnešek je pár připravených;). Co je teď ale důležité, blíží se konec semestru a to znamená zkoušky, už tento týden mě dvě čekají, a taky další práce, která se mi za semestr nahrnula. Musím se pořádně připravit a to i psychicky samozřejmě:D Proto musím blog trochu pustit z hlavy a jak jsem řekla, ubrat. Pokud tedy nebudu tak aktivní jako doteď, hlavně v obíhání SB, kterých jsem si taky dost nabrala teď, tak to prosím respektujte. A možná to ani nepoznáte, vždycky říkám že si dám pauzu a pak tu stejně jsem pořád stejně:D Ale chtěla jsem uvést věci na pravou míru, kdyby něco;).

Tak snad už!!!

20. ledna 2014 v 15:02 | roxanne
BOŽE MŮŮŮJ! Tohle bylo utrpení!!! Jestli ten blog znovu vypadne, tak fakt nevím co budu dělat! od čtvrtka nešel! Zrovna v tomhle období, kdy mám volno (protože zkoušky už mám hotové), jsem doma a mám nehoráznou chuť blogovat! Ještě k tomu jsou samé akce, předávání cen, Sundance! To se může stát jenom mně! Abyste věděli, i bez blogu jsem pracovala, nahrávala jsem fotky do prohlížeče, takže je teď jen uložím. Jedná se o fotky z akcí Kristen, které se nezobrazují, jak už jsem říkala a taky jsem dělala na photoshootech, ale to není podstatné, protože ty články půjdou stejně do rozepsaných. No nic! Teď se do toho můžu pustit s plnou vervou! SNAD!!

Happy New Year!

31. prosince 2013 v 13:50 | roxanne
Neuvěřitelné jak ten čas rychle letí! Zase tady máme konec roku. Chtěla bych vám všem tedy popřát vše nejlepší do nového roku! Všechna trápení zanechme v tom starém a do nového vykročme s čistým štítem. Upřímně doufám, že tento rok bude zase o něco lepší než ten předchozí. Jsem zvědavá, co má nový rok v záloze pro mě:D. Kromě jiných věcí doufám, že tam pro mě má energii na další rok práce na blogu a třeba nějaké nové spřízněné blogy, ty mi tady poslední dobou trošku chybí.
Pořádně oslavte Silvestra!:) Já bych paradoxně dnes nejradši zůstala doma a když jsem některé roky neměla kam jít, tak jsem tím trpěla:D. Jo, to tak bývá. Ale asi teda půjdu slavit, koneckonců doma to nikdy není nic extra.
Tak ještě jednou šťastný nový rok a ať je lepší než ten starý!;)

Getting over

13. prosince 2013 v 14:57 | roxanne
Snažíte se někdy na něco zapomenout tak horlivě, že na to pak v podstatě myslíte každý den? A to zrovna není to, o co vám jde, že? Někdy se z toho zapomíná stane přímo aktivní činnost. Člověk by myslel, že čím delší doba uplyne, tím méně bude na určité události myslet, a přitom je to přesně naopak. Alespoň teda u mě. Stále mě to pronásleduje, všude, na každém kroku, nemůžu se toho zbavit! Že by to byl tak traumatický zážitek? Tehdy mi to tak nepřišlo, ale teď si to vybírá svou daň. Mám zoufalou touhu se odstřihnout od jisté části mého života a chvílemim se mi to daří ale vrací se to. ,,Yeah, it still haunts me.'' Chci ať už to přestane!
Z jiného šálku, před sebou mám teď nejhorší týden! Každý den mám nějaký test a měla bych se teď jen učitučitučit! Zatím jsem se ale moc daleko nedostala:D. Tak pokud tady nebudu moc aktivní, je to kvůli tomu.
A mimochodem, miluju Demi! Novinka, co?:D Pustila jsem si po delší době první dvě alba, která stejně miluju nejvíc!:) A přenáší mě to do minulých let..jak já to přenášení miluju..nojo:) Nebudu to rozvádět, už jsem to psala milionkrát asi:D. Ale i když jsem se tak tehdy necítila, když se podívám zpět, byl to takový stav bez tíže:) A možná jsem zase jen vypustila ty špatné věci, jak se po letech stává. Člověk si vždycky říká, jak mmu tehdy bylo líp.

Are you there, sweetheart?

30. října 2013 v 19:31 | roxanne
Ahoj všichni:) Nebo spíš ahoj vy zbývající čtenáři, co jste na mě ještě nezanevřeli!:D Vím, že to tady není co to bývalo, ale snažím se a nevzdávám se. Přes týden moc článků nepřibývá, důvodem není ani tak moje nechuť, ale spíš škola. Ale vlastně nechuť trošku taky, když jsem na koleji, tak se mi přidávat nechce, není to ono. O to víc se pak na to ale těším až budu doma, to je ta správná blogovací atmosféra. A aspoň se mi to tak neznechutí, to bych nemohla riskovat:D. Měla bych do svého programu více zahrnovat i affs..bad girl! Ale myslím, že mi rozumíte a už to bereme tak nějak volně, příjdeš ty, příjdu já a naopak;)
Můžu vám prozradit, že jsem o víkendu začala pracovat na layoutu, už je skoro hotov. Má to ale háček, je vánoční:D...takže se tady ještě chvíli neobjeví. Jo, už jsem se nadchla pro Vánoce...vánoční písničky, filmy, obrázky...:) Dám ho tady asi tak v půlce nebo koncem listopadu.
Jak se vůbec máte? Připadám si tady teď tak sama, jste tu vůbec? Dřív jsem tu utíkala, protože jsem se tu sama nikdy necítila. Chtěla bych tedy taky slyšet něco od vás;) Tak udělejte zase jednou vyjímku, a něco napište;)
Jsou tady nějací fanoušci Hunger Games? Už za tři týdny budeme mít v kině Catching fire! Strašně se těším! Pořád se dívám na ten nový trailer, strašně se mi líbí ta aréna! Ty stromy a moře! A ještě jak to doprovází ta hudba, mám z toho husinu! Jestli jste jej ještě neviděli, tak sledujte;)

Identity crisis

6. října 2013 v 15:54 | roxanne
Děláte někdy věci, které vás nutí přemýšet o tom, kdo vlastně jste? Mysleli jste si, že se znáte, ale postupně zjišťujete, že o sobě nevíte spoustu věcí a jste zmatení.? A co když se vám to nelíbí a nechcete být takovým člověkem, kterého jste v sobě objevili? To je dobré znamení, protože to znamená, že to vlastně nejste vy. Dává to smysl? :D Různé události nám ukazují, jakým člověkem jsme a když se nám nelíbí směr, kterým se řítíme, můžeme ho změnit. Důležité je taky to, jakými lidmi jsme obklopeni. S některýma to prostě není ono.
Nevím, kam tímhle vlastně mířím. Jsem v několika světech najednou a zrovna chci utéct do jednoho z nich a odstřihnout se od toho druhého. Chci být šťastná, taková jaká jsem a jiná. Jsem nenaplněná a momentálně mi chybí až příliš mnoho lidí.

Summer Hiatus

13. června 2013 v 10:42 | roxanne
Takže drahoušci, můj čas na blogu se nachýlil ke konci. Alespoň pro tyto prázdniny. Jak už jsem psala, odjíždím pracovně do zahraničí (neptejte se mě, co tam budu dělat:D sama přesně nevím, ale není to au-pair ani sbíraní malin na farmě:D). Je to pro mě poprvé, co na takovou dobu někam odjíždím a ještě pracovat. Bude to docela výzva ale kdy jindy než teď? Věřtě mi, že v tuto chvíli bych si spíš přála zůstat doma. Mám pocit, jakobych odjížděla na celý život. Přemýšlím nad tím, co všechno mi bude chybět, jakobych letěla někam do vesmíru:D. A abych byla upřímná, mám strach. Snad všechno ale dobře dopadne a já se v září vrátím. A vlastně kdoví, třeba budu po měsíci zpátky:D Ale doufám že ne.
Pokud jde o blog. Na místě kam jedu má být internet a notebook si beru, takže myslím, že se tady skoro každý den podívám, i když třeba nebudu přidávat, to ještě zaručit nemůžu. Nevím jak budu mít čas a chuť. Přece jen kolem sebe budu mít lidi a nechci zase tvrdnout na blogu. Ale protože jsem tak skvělá (:D), máte na každý den něco přednastaveno a to až do konce srpna. No a to samé platí pro candids a dokonce i photoshooty. Takže to vlastně bude skoro, jakobych nikam neodjela:D. I když to samozřejmě nebude tak pestré a novinky budu muset pak dohánět. Ale určitě počítám s tím, že na blogu budu někdy pracovat i tam. Prostě uvidíte;). Každopádně tady platí HIATUS a prosím sbéčka, nemažte si mě a omluvte mě z kontrol;). Mějte se tady krásně, užijte si prázdniny. Budete mi chybět.

6 years online!

21. května 2013 v 23:11 | roxanne
Ach, zase jsem málem zapomněla! Na začátku měsíce jsem už měla v hlavě představu, jak tento článek napíšu a teď mě štve, že jsem si ho nenapsala dopředu, jak jsem chtěla. Teď mě to zaskočilo!:D
Včera tomu bylo už neuvěřitelných 6 let, co jsem založila tento blog! Šest let...to zní šíleně. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že ještě ve dvaceti budu pořád blogovat! Byl to tehdy spíš takový rozmar, založit si blog, ale koukněte na mě, pořád jsem tady!:D
Za tu dobu co jsem tady jsem poznala spoustu úžasných lidí, za které jsem vděčná! Někteří z nich už na blogu nejsou, ale v kontaktu jsme stále a doufám, že to tak zůstane. Blog je možná žrout času, já se ale cítím spíš obohacená! Nikdy nebudu litovat času, který jsem tady strávila. Byla to moje opora ve chvílích, kdy jsem byla ztracená.Moje jistota. Chtěla bych vám moc poděkovat. Možná to zní trochu jako klišé, ale je to pravda, že bez vás by to nebylo ono, i když je většina z vás pouze číslo na počítadle. To by teď byla skvělá příležitost na změnu. Pokud jste tady ještě nikdy nenapsali komentář a přitom chodíte, udělejte to teď!;). Především chci pak poděkovat svým úžasným sbéčkům! Nemusím jmenovat, vy víte :-*. Děkuji, že tu jste.
Neslavím jen 6 let od založení, ale celých šest let aktivního blogování.
↓↓

Time heals

13. dubna 2013 v 18:35 | roxanne
Jak smutné je trápit se kvůli někoho, kdo o tom nemá ani tušení? Dokud je to v klidové fázi, je to v pohodě, ale jakmile se objeví něco, co vás srazí na dno, je zle. V tu chvíli máte pocit, že jste se nikdy necítili hůř a nevíte, jak to vůbec zvládnete překonat. Ohlédněte se do minulosti, protože jste silnější, než si myslíte. Faktem je, že takovou bolest už jste možná zažili mnohokrát. Byly jiné situace, jiní lidé, ale princip byl stejný. Trpěli jste a pak jste se z toho dostali. Člověk snadno zapomene nepříjemné věci, ale je nutné z nich čerpat sílu.
A co když můžete ze svého neštěstí vinit akorát sami sebe? S tím je horší se vypořádat, ale na všechno se nakonec zapomene. Co se má stát, stane se. A jestli jste promarnili šanci, nevadí. Nesmíme na sebe být moc přísní. Život je pomíjivý. Co se teď zdá jako tragérie bude za nějakou dobu malichernost. Jak zpívá Taylor Swift ,,I've found time can heal most anything,'' ( zjistila jsem, že čas dokáže vyléčit cokoliv). V tu chvíli se to zdá nemožné, ale myslím že každý už to zažil a ví, že to tak opravdu funguje. Ne nadarmo nazýváme některé věci srdeční záležitostí. Ony totiž tyhle srdcovky jsou právě tím nejlepším lékem na bolavé srdce. Mně pomáhá, když si pustím Paramore nebo Demi (dříve to byla Hilary, jen slyšet její hlas mě uklidňovalo).A pak hlavně Gossip Girl nebo Harryho Pottera (skvělé vytržení z reality i když teď už tolik nezabírá). A vlastně GG si asi pustím hned. Co pomáhá vám?:)

Jde někdo na Ellie Goulding?

25. března 2013 v 17:23 | roxanne

Lidičky, jdete někdo na koncert Ellie Goulding do Prahy? Jsem v prekérní situaci. Koupila jsem si lístek dřív než kamarádka a den na to se lístky vyprodaly!:D Takže teď jak se zdá pojedu sama. Pokud někdo z vás na koncert jde, byla bych vděčná, kdybych se mohla připojit. Dejte mi prosím vědět. Možná se jí ještě podaří lístek sehnat, ale v případě že ne, opravdu sama jet nechci. Snad mě v tom nenecháte;)

BFFs

11. března 2013 v 23:24 | roxanne
Lásky přicházejí a odcházejí ale přátelé zůstávají. Ano, přátelé sice zůstávají, ale jejich role v našem životě se mění. Některé si držíme jen kvůli dávné historii, která nás pojí a kvůli níž nechceme jiným dovolit zaujmout jejich místo. Někdy si ale uvědomíme, že jejich společnost už nepřináší to, co v minulosti, jenže tuto skutečnost odmítáme. Nejlepší přátelé nesoudí. V jejich přítomnosti můžete být sami sebou, protože oni nám rozumí a měli by nám od problémů ulehčit. Ale co když už to tak není? Co když svěření se s problémem dané osobě vám ještě přitíží? Může takovýto vztah fungovat? Lidi se mění a my se tomu musíte přizpůsobovat. Většinou pak máte několik přátel a každému svěříte něco jiného, s každým podniknete jiné věci. Nejideálnější je ovšem míti osobu, která je to všechno v jednom. Je to snad moc? Jak to máte vy? Máte takovou osobu, nebo to tak funguje jen ve filmech a my pak trpíme falešnou představou a zoufáme si, že se nám to v životě nepovedlo? Podělte se.
Ono označení nejlepší kamarád už u mě asi nefunguje. Co když máte kamaráda, kterého označujete jako toho nejlepšího po celý život a pak se objeví někdo, který ho ve všech směrech dokáže nahradit a ještě doplnit věci, které mu chyběly? Dokážete potom tu druhou osobu označit jako nejlepšího přítele? Já už si na tohle s nejlepším kamarádem nehraju, ale nutilo mě to zamyslet se. Taky se mi vybavuje písnička od Charlie Straight a pasáž: ,,You're trying hard to keep in touch but you lose them in the end.'' - ,,Tak pracně se snažíte udržet kontakt, ale nakonec je stejně ztratíte.'' Je to tak.

I miss the sunshine

18. února 2013 v 21:54 | roxanne

Doufám, že se z tohoto blogu jednou nestane můj deník. Ať už o to stojíte, nebo ne, zase k vám promlouvám. Proč to vlastně dělám? Možná to je díky číslům na počítadlu, že se alespoň tady necítím tak sama. Je fajn si psát deník ale někdy člověk potřebuje interakci. Řekněme tedy, že to je důvod, proč píšu.
Být na vrcholu není žádná sláva, protože o to víc máte potom ztratit a jste ještě nešťastnější, než když jste byli jen nešťastní. Tím nechci říct, že jsem na vrcholu, pouze jsem chtěla poukázat na tuhle skutečnost. Máte někdy pocit, že zkrátka nikdy nebudete šťastní i když získáte vše, po čem toužíte? Vždycky si prostě najdete něco, kvůli čemu být nešťastný. Je to snad něčí úděl? Asi je něco na tom že jediné co stojí v cestě našemu štěstí, jsme my sami. Kdyby jen bylo tak jednoduché to změnit.

↓celý článek

Hiatus..??

7. února 2013 v 15:32 | roxanne
Tak tohle tu ještě nebylo. Musím vyhlásit sníženou aktivitu. Ale týká se to hlavně SB. Přidávat se budu snažit, pokud to půjde, nechci být moc pozadu, ale s obíháním sbéček to vidím bledě, tak mě prosím omluvte, a klidně sem taky nechoďte, mně je všechno jedno.:D Sem tam se snad stavím. Jinak mám ale články v rozepsaných, takže většinou tady teď uvidíte ty, tak aktivní nejsem.To je asi vše, děkuju za pochopení.

Very Merry Christmas

24. prosince 2012 v 1:05 | roxanne
Tak sedím u tv, koukám na Prázdniny, v pokoji hoří 4 adventní svíčky a konečně přichází trocha vánoční nálady. Možná za to vděčím i tomu, že dnes sněžilo, v televizi dávali vánoční klasiku Sám Doma a večer jsem se s BFF dívala na Lásku Nebeskou, která už je vlastně taky vánoční klasika a nesmí chybět. Zítra to bude zdobení stromku a večer méně příjemná štědrovečerní večeře. TV program mě letos hodně zklamal, ale něco se tam snad najde. Nebo si pustím Sám Doma 2, kterého jsem si nahrála a loni jsem u něj stromek zdobila taky, takže si z toho udělám novou tradici:)
Chci všem popřát krásné šťastné a veselé Vánoce, hlavně mým sbéčkům! Všem taky děkuji, že stále chodíte, i když moc nepíšete komentáře, ale jste tu a díky tomu má tento blog stále cenu, ale to patří spíš k výročním proslovům (které jsem už pár let nedělala :D.) Už bych měla jít spát, ať ty Vánoce nezaspím! No, tak po Prázdninách. Nějaké články zítra čekat můžete, něco přednastavím;) Tady si pusťte kouzelnou vánoční písničku, je tak nádherná:)

Escape

23. října 2012 v 10:45 | roxanne

Každé ráno cestou do školy procházím nádherným parkem, který mě naplňuje energií. Především v tomto nádherném ročním období ve mě vyvolává silné pocity, že mě to až donutilo napsat nějaký článek. Cestou ze školy už skoro běžím, abych mohla všechny své myšlenky a pocity zhmotnit, dokud jsou ještě živé. Pozdim je všeobecně nejméně oblíbené roční období, ale pro mě je pravý opak, miluju ho každým rokem víc. Je pravda, že ve mě i často vyvolává depresi, koneckonců ale tu ve mě vyvolá jakékoliv počasí, to už záleží spíš na momentálním rozpoložení. Zrovna dnes u mě tohle šedivé mlhavé počasí vykouzlilo úsměv. Líbí se mi studený vzduch, který vás příjemně chladí na tváři. Jakoby jste se pořád chtěli zhluboka nadechovat. Procházela jsem parkem a upadla do neuvěřitelné nostalgie, až se mi z chtělo plakat:) Stromy si pod sebou pěkně ustlaly, listí bylo všude kolem a bylo krásné sledovat, jak padá ze stromů. Měla jsem chuť běžet, tancovat v tomhle listovém dešti. Lituju, že jsem si nepřivezla foťák, příští týden už to nejspíš bude pryč.

celýčlánek + fotky + píseň

Top 5 layouts

11. září 2012 v 19:42 | roxanne
Rozhodla jsem se vybrat 5 svých nejoblíbenějších layoutů, co tady na blogu byly. Není to o tom, které mi teď připadají nejpovedenější(protože se mi i jiné líbí víc), ale které mi přirostly k srdci a které jsem měla i chuť na blog použít znovu a taky jsem už nikdy nevytvořila nic podobného. Těchhle pět layoutů je pro mě jedinečných. Vezmu to asi od nejstaršího.
Byla bych moc ráda, kdybyste mi do komentářů napsali i vy, který layout nebo více layoutů vám přirostly k srdci;)

1.Summer in the streets - tohle byl pro mě docela přelom. Naučila jsem se více pracovat s photoshopem a z laye jsem byla nadšená. Jakobych ho ani nedělala já, říkala jsem si tehdy. Milovala jsem i fotky na něj použité.Žádný lay z paparazzi fotek se mi už pak nikdy tolik nelíbil.

Free Image Hosting

It was such an awesome party!!!

4. listopadu 2011 v 17:46 | roxanne
V neděli 30. října jsem byla v Praze na koncertě britské kapely The Subways! V Praze už byli potřetí a v ČR celkově asi popáté! Já na nich ale byla poprvé a byla to snad nejlepší show, co jsem zažila!Tedy ono to jde těžko říct, protože jsem byla na Paramore a Paramore jsou prsotě můj život, takže nemůže být nic lepšího (i když teď už u mě mají silného konkurenta!), ale proti koncertu Paramore na RFP měl tenhle několik výhod.Každopádně tenhle pocit je teď čerstvý,takže další důvod asi.;)
Takže začátek zkrátím a přejdu rovnou k čekání před Lucernu.Nechaly jsme si bundy na nádraží, protože jsme nevěděly, jak to tam funguje s šatnou.Nakonec jsem zjistila, že šatna je bez problémů, tak jsme si ty bundy klidně mohly nechat, ale tak co, měly jsme o starost míň a zima se dala docela přežít.Čekaly jsme asi dvě hodiny a půl dopředu před Lucernou, protože jsme samozřejmě chtěly mít první řadu.Po předchozím zážitku ze Sum 41 jsem věděla, že se rozhodně nepostavím doprostřed, ale vybrala jsem si krásné místo nakraji.A musím říct, že to bylo snad nejlepší místo, co jsem mohla mít.Před začátkem jsem si ještě koupila jejich tričko!!:)Nosila bych ho teď všude♥!:D
The Subways měli dvě předkapely, což se mi moc nelíbilo,protože mě to vždycky nebaví, ale bylo to v pohodě nakonec.Ta první se jmenovala The Dancers, byli z Francie ale zpívali anglicky a jejich hudba se mi líbila:) Byla taková milá, trochu podobná Subways, byli taky tři, dva kluci a jedna holka.
Po nich přišli The Computers, na které jsem se teda netěšila, protože jsem slyšela předtím nějaké písničky, a ty byly otřesné.Musím ale uznat, že na tom koncertě to znělo dobře, když jsem nevnímala ten řev (protože to se zpěvem nazývat nedá), protože instrumentální část byla super. Po celý koncert jsem měla luxusní prostor a bylo mi do smíchu, když jsem viděla ty holky přesně na místech, kde jsme loni před rokem stály my s Nikou.Úplně jsem nás v nich viděla:D Jak byly na začátku nadšené a pak do nich lidi začali strkat, tak jim úsměv z tváře mizel a já po celý koncert té předkapely myslela na to, jak jsem ráda, že tam nestojím já! :D Ten tlak tam vepředu ale nebyl to nejhorší...
↓↓

So happy about TCA!!!

8. srpna 2011 v 10:41 | roxanne
Lidi za chvilku jedu do kina na HP (podruhé:) ale předtím tady musím vyjádřit svou radost, která je tak obrovská!!! Každý den jsem s nadějí hlasovala na Teen choice awards pro Harryho Pottera (všude) i když jsem si říkala, že je Twilight asi zase porazí...přece jen svět je šílený! Ale když jsem dnes celá nervozní hledala výsledky, viděla jsem něco úžasného,v co jsem ani nedoufala!! Harry Potter vyhrál na TCA celkem 7 cen!! Jsem z toho tak nadšená!! A hlavně porazil Twilight ve 3 kategoriích!:) Pochopte, sice mám ráda Twilight, Kristen a tak..ale ne takhle. Takže jsem ted neuvěřitelně šťastná, protože mi na tom fakt záleželo..jsem blázen:D:D.
Vyhráli tam Relikvie smrti část 1. - nejlepší film, Emma nejlepší herečku, Tom jako zloduch, a Emma s Danielem polibek!!!Jupííííí:) a v kategorii Summer vyhráli všechny tři ceny a to Relikvie 2. část nejlepší film, Daniel herce a Emma herečku! Dlouho se z toho ještě nevzpamatuju!:) A to není vše..na tomhle mi záleželo nejvíc, ale taky v hudební sekci vyhráli Paramore jako rocková kapela a taky jejich singl Monster píseň a v kategorii Summer vyhrála naše Demi s písní Skyscraper:)) Taky tam vyhrálo několik cen Gossip Girl a Pretty Little Liars!Raduju se ani to nejde popsat:D A teď už musím jít, ale musela jsem někde vyjádřit svou radost:)
 
 

Reklama